Nešťastná novela zákona o cestovním ruchu právnickým okem

6. října 2015 23:25

Portál www.opojistěni.cz vydal před několika dny příspěvek zpracovaný Advokátní kanceláří František Čech k novele Zákona číslo 159/1999 Sbírky, o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu. Text článku vzhledem k jeho důležitosti před projednáváním novely zákona v Senátu přinášíme v plném znění.

ILUSTRAČNÍ FOTO: Evropský soudní dvůr

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky přijala na své 31. schůzi novelu Zákona číslo 159/1999 Sbírky, o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu (Zákon). Tato novela má mimo jiné změnit právní úpravu pojistných limitů pro pojištění záruky pro případ úpadku, čímž vyvolala vlnu odporu napříč pojišťovacím trhem.[1] Některé z pojišťoven na situaci zareagovali rozesíláním výpovědí pojistných smluv.

V debatě na půdě Poslanecké sněmovny ale také v důvodové zprávě k novele se často argumentuje Evropským právem, a to konkrétně směrnicí 90/314/EHS, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (Směrnice) a judikaturou Soudního dvora Evropské Unie. Tento článek poskytuje krátké shrnutí příslušného evropského práva a zamýšlí se nad otázkou, nakolik je úprava obsažená v návrhu novely Zákona skutečně Evropským právem vyžadována.

Evropské právo

Požadavek na ochranu spotřebitele pro případ úpadku cestovní kanceláře plyne z článku 7 Směrnice, který zní takto:

„Organizátor nebo prodejce, který je stranou smlouvy, předloží dostatečné záruky pro zajištění vrácení vložených prostředků a pro návrat spotřebitele v případě platební neschopnosti nebo úpadku.“

Tento požadavek byl členskými státy implementován různě. V souvislosti s několika případy, kdy nastavené mechanismy neochránily spotřebitele před negativními důsledky úpadku cestovní kanceláře, Soudní dvůr Evropské Unie poskytl výklad citovaného článku Směrnice. Tato Soudní rozhodnutí jsou letmo zmíněna v důvodové zprávě k novele a, jak plyne ze stenoprotokolů, bylo jimi argumentováno také v rozpravě ve sněmovně. Čtenáře je tedy vhodné seznámit s jejich obsahem.

Rozsudek z 8. října 1996 - Dillenkofer a další proti Spolkové republice Německo

Pokud si přečteme výše citovaný článek 7 Směrnice, můžeme mít určité pochybnosti o tom, co vlastně přikazuje členským státům implementovat. Ve věci Dillenkofer se německý soud obrátil na Evropský Soudní dvůr s takzvanou předběžnou otázkou, kdy jedna z položených otázek zněla, zda je smyslem Směrnice poskytnout skrze národní legislativu zákazníkům cestovních kanceláří individuální práva na záruku vrácení peněz a nákladů na návrat do vlasti pro případ úpadku cestovní kanceláře.

Evropský Soudní dvůr odpověděl, že výsledek, kterého má být implementací článku 7 dosaženo, skutečně spočívá v zajištění práv zákazníků cestovních kanceláří na uvedená plnění pro případ úpadku kanceláře, a že tato práva jsou Směrnicí dostatečně určena.[2] Z právního pohledu je zásadní právě závěr, že Směrnice skutečně vyžaduje, aby členské státy zakotvil0079 garanci práv zákazníků na vrácení uhrazených prostředků, případně na zaplacení nákladů na repatriaci pro případ úpadku cestovní kanceláře.

Rozsudek z 15. června 1999 – Rechberger a další proti Rakouské republice

Soud v této věci mimo jiné konstatoval, že pokud národní právo nevyžaduje víc, než jen pojistnou smlouvu nebo bankovní garanci, jejíž krytí musí odpovídat alespoň 5% obratu organizátora dosaženého za příslušné kalendářní čtvrtletí v minulém roce anebo, pokud organizátor teprve začíná podnikat, vychází z jeho odhadů, a které nereaguje na možné zvýšení obratu v daném roce, pak článek 7 Směrnice není do národního práva implementován řádně. Dále soud ve své argumentaci rozvedl, že z článku 7 ani z preambule Směrnice nelze vyčíst, že by záruky požadované článkem 7 mohly být omezeny, tak jak tomu bylo právě v Rakousku. Národní legislativa implementuje požadavky článku 7 řádně pouze tehdy, pokud – bez ohledu na konkrétní použité nástroje – zajistí výsledek spočívající v poskytnutí efektivní záruky spotřebiteli na vrácení peněz a repatriaci pro případ úpadku cestovní kanceláře.

Rozsudek z 16. února 2012 - Blödel-Pawlik proti HanseMerkur Reiseversicherung AG

Tento spor se od předchozích dvou odlišuje několika aspekty. Za prvé, žalobce tentokrát nežaloval stát pro špatnou implementaci Směrnice, ale přímo pojišťovnu cestovní kanceláře. Za druhé, bylo zjištěno, že cestovní kancelář vůbec neplánovala zájezd uskutečnit a jednalo se ve svém důsledku o podvod. Národní soud se při intepretaci vnitrostátního práva následně obrátil na Soudní dvůr Evropské unie s otázkou, zda se článek 7 Směrnice má „použít i tehdy, stane-li se organizátor cesty platebně neschopným proto, že peníze vybrané od cestujících od počátku s podvodným úmyslem vynaložil v plné výši za jiným účelem a uskutečnění cesty nebylo nikdy plánováno.“ Soud odpověděl, že ano. Do ochrany podle článku 7 Směrnice má tedy spadat i podvodné jednání.

Rozsudek z 16. ledna 2014 – Baradics a další proti QBE Insurance (Europe) Ltd Magyarországi Fióktelepe a Magyar Állam

I v této věci došlo k úpadku cestovní kanceláře, kdy se žalobci následně domáhali náhrady zaplacených záloh a to z pojištění sjednaného u QBE Insurance, které mělo nastaveno limit pojistného plnění ve výši činit 40 milionů maďarských forintů. V důsledku limitu bylo vráceno jen 22 % ze zaplacených záloh. Žalobci tvrdili, že prováděcí maďarský předpis (nařízení vlády) je v rozporu s ustanoveními článku 7 Směrnice.

Soud odpověděl tak, že článek 7 Směrnice „musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jejíž pravidla neposkytují spotřebiteli účinné zajištění vrácení veškerých jím vložených prostředků a jeho návrat v případě platební neschopnosti organizátora cesty. Je věcí předkládajícího soudu, aby určil, zda tomu tak je v případě vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci, jež mu byla předložena.“

Dále soud uvedl, že článek 7 Směrnice „musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát nemá diskreční pravomoc při určování rozsahu rizika, které musí být pokryto zárukou, kterou je povinen složit organizátor nebo prodejce cesty ve prospěch spotřebitelů. Je věcí předkládajícího soudu, aby ověřil, zda kritéria stanovená dotyčným členským státem týkající se stanovení výše uvedené záruky mají za cíl či následek omezení rozsahu rizika, které tato záruka musí pokrýt; v takovémto případě by tato kritéria byla zjevně neslučitelná s povinnostmi vyplývajícími z uvedené směrnice a představovala by dostatečně závažné porušení unijního práva, které by za předpokladu určení přímé příčinné souvislosti mohlo založit odpovědnost dotyčného členského státu.“

Novela

Novela Zákona obsahuje mimo jiné návrh nového § 8, který by měl znít takto:

„Musela-li si být pojišťovna při uzavírání pojistné smlouvy nebo v průběhu trvání pojištění vědoma, že ujednaný limit pojistného plnění nezajišťuje rozsah pojistné ochrany podle věty první, nemůže v případě pojistné události omezit pojistné plnění ujednaným limitem.“

V podstatě jde tedy o ustanovení, které má zabránit uplatnění pojistného limitu v případě, kdy si pojišťovna musela být vědoma, že tento limit není dostačující.[3] Takové pravidlo by sice přeneslo některá rizika, která spotřebiteli vznikají při uzavírání smlouvy s cestovními kancelářemi, na příslušné pojišťovny; těm se ale nelze divit, že o tuto nevděčnou úlohu nestojí. Je sice pravda, že cestovní kancelář má být podle novely povinna oznamovat pojišťovně změnu pojistného rizika a zvýšení tržeb, stěží lze ale předvídat, jak by se otázka, zda pojišťovna musela o nedostatečnosti pojistného limitu vědět, v praxi posuzovala.

Nedomnívám se, že z citovaných pramenů evropského práva plyne, že jediným možným způsobem, jak naplnit ochranu spotřebitele požadovanou Směrnicí, je popření základního principu pojišťovnictví – pojistných limitů. Z příslušných rozhodnutí sice plyne požadavek implementovat efektivní systém záruk pro spotřebitele a rovněž povinnost chránit veškerá stanovená rizika, nelze z nich však učinit zjednodušující závěr, že každý případ, kdy se spotřebitel ocitne v zahraničí bez zpáteční letenky nebo neobdrží zpět své peníze za zrušený zájezd, nutně znamená chybu v implementaci unijního práva. Takový přístup by totiž znamenal značné přecenění toho, čeho je právním řádem vůbec možné dosáhnout.

Autor: František Čech

Advokátní kanceláří František Čech poskytující specializované právní služby všem subjektům pojišťovacího trhu, a to v českém a anglickém jazyce.

http://www.opojisteni.cz/ekonomika/nestastna-novela-zakona-o-cestonvnim-ruchu-pravnickym-okem/

[1] http://www.krachycestovek.cz/clanek/750-novelu-ktera-ma-resit-letite-problemy-odmitaji-pojistovny-banky-i-cestovni-kancelare

[2] Dále se soud vyjádřil také ke konkrétnímu způsobu, jakým Německo článek 7 implementovalo. Soud konstatoval, že pokud Německo umožnilo, aby cestovní kancelář mohla přijímat 10% zálohu na cenu zájezdu (maximálně do výše 500 marek) a zároveň nezajistilo, aby pro případ úpadku kanceláře byla garantována náhrada tohoto vkladu, nebylo dosaženo ochrany požadované článkem 7. Na tom neměnila nic ani skutečnost, že zákazníci byli při platbě zájezdu vybaveni také dokumenty potvrzující jejich práva vůči třetím osobám (letenky, rezervace hotelu).

[3] Zde by se dalo tvrdit, že novela je vlastně vstřícnější, než jak dosavadní znění Zákona interpretoval Ústavní soud v nálezu III. ÚS 1996/13 ze dne 16. července 2015, kde využití pojistného limitu neumožnil bez ohledu na vědomí pojišťovny o jeho dostatečnosti či nedostatečnosti. Analýza nálezu však zasluhovala samostatné pojednání.

Vytisknout